Co mají společného obora Žleby, Záchranná stanice v Lipci a NATURE TV? Lásku ke zvířatům a k přírodě kolem nás, nadšení, Jana Kuchynku a Ondřeje a Lenku Pelikánovi a mnoho dalšího. O tomto neuvěřitelném projektu jsme si popovídali s Ondřejem Pelikánem. Video rozhovor můžete vidět zde – nebo na konci článku, nicméně, jak jsme slíbili, můžete si přečíst i rozhovor s dalšími otázkami.

Kolik zvířat se k Vám do záchranné stanice během roku dostane? 

Každý rok je to o něco více než rok předchozí. V roce 2020 to bylo 370 zvířat.

Záchranná stanice Lipec není členem tzv. národní sítě záchranných stanic. Proč?

V podstatě si záchrannou stanici může otevřít každý, kdo splní zákonem dané podmínky a požádá na ministerstvu. Vstup do sítě záchranných stanic zjednodušeně řečeno znamená, že se zavážete, že budete přebírat zvířata z nějakého přiděleného území a za to dostanete peníze, které jsou pro Vaše území vyčleněny. My jsme se zajímali před lety o vstup do této sítě, ale bylo nám řečeno, že pro nás již není volné území. Tak si stanici provozujeme z peněz, které si seženeme sami a překrýváme území stanic Pasíčka a Vlašim. Asi jim tedy zdarma trochu pomáháme, takže jim to určitě nevadí. A my zase pociťujeme svobodu, že nejsme nikým vázáni.

Jak získáváte tedy finanční prostředky na svůj provoz?

Největší část peněz jsme do provozu stanice vždy vkládali ze svého. Hlavně Honza Kuchynka, který si celou stanici vybudoval doma. Peníze vyděláváme provozem ukázkové části obory s bílými jeleny ve Žlebech. Často si to lidé pletou a stanici a oboru spojují dohromady, ale v principu to spolu vůbec nesouvisí. Ta souvislost je v lidech. Tedy že stanici a oboru provozují stejní lidé, jinak jsou tyto dva areály na sobě nezávislé.

Právě díky provozu obory se nám daří prezentovat záchrannou stanici tak, že lidé sami přichází a stanici chtějí podporovat. Nedávno jsme proto založili spolek, abychom oddělili soukromé finance od těch darovaných pro stanici a v současnosti, pokud nemáme zaměstnance a osobně žádné platy za stanici nemáme, příspěvky již dokáží chod stanice zaopatřit spolu s podporou Pardubického kraje, kterou jsme v posledních 2 letech získali. 

Jakmile začala pandemie, stopli jsme větší investice do rozšiřování a máme tak i nějakou rezervu. Pokud mohu, tak bych tímto chtěl všem moc poděkovat, protože žít během této krize s pocitem, že bychom neměli např. na krmení pro zvířata, si neumím představit. Naše osobní příjmy se totiž hodně ztenčily. Ale stanice žádné problémy nemá a věřím, že díky sponzorům ani mít nebude.

Je možné si u Vás adoptovat nějaké zvíře? Co to obnáší a jak vůbec adopce zvířat funguje?

Právě adopce je jedním z hlavních příjmů příspěvků na stanici. My nejsme zvyklí dostávat peníze za nic, a tak se snažíme to našim sponzorům oplácet. Samozřejmě dostanou certifikát o adopci a u zvířete visí adopční cedule, ale důležité podle mě je, že lidé mohou za svými vybranými zvířaty jezdit do obory, a protože jsou to nejčastěji zvířata ochočená a zvyklá na lidi, mohou si s nimi hrát, krmit je a v případě dravců nechat prolétnout a tak dále. Asi i díky tomu se s adoptivními rodiči známe osobně a vídáme se pravidelně. A oni také pravidelně přispívají každý rok.

Máte například zájem i o krmení pro zvířata?

Určitě ano. Jak krmení, tak i běžné hygienické potřeby a čistící prostředky. Je ale zbytečné vozit věci náhodně, protože hlavně na krmení jsme trošku vybíraví. Inspiraci lze nalézt na našich stránkách nebo nám napsat. Máme zkrátka osvědčené druhy krmení a zvířata jsou na to zvyklá. Obrovskou pomocí jsou i dary v podobě stavebních materiálů. Díky tomu jsme schopni postavit např. voliéry s minimálními náklady, protože většinu nářadí a techniky již máme vlastní. A taky máme šikovné ruce a kamarády. 

Jak hodnotíte zájem o videa v rámci NATURETV? Vypozorovali jste, že je o určitá zvířata větší zájem mezi diváky než o jiná? 

Popravdě jsme oficiálně zavedli pojem “wow zvíře”. Když spojíte wow zvíře a k tomu dítě, lidé to milují. Wow zvířata jsou mláďátka všeho druhu, lištičky, ježečci, veverky a další podobná zvířata. Tam je úspěch zaručen. Pro nás jsou mnohdy fascinující i vodní ptáci nebo hmyz, ale mezi wow zvířata nepatří a tak moc fanoušků nezískávají.

Je teď, v době, kdy lidé nemohou cestovat, o videa větší zájem?

Z naší strany určitě. Protože nemůžeme jezdit např. do škol na přednášky, tak jsme pořád někde a natáčíme. Děláme třeba teď dokument o CHKO Železné hory a hledáme nejkrásnější místa v přírodě a pak se je snažíme natočit. Je to úžasně strávený čas. Zájem o přírodu ale celkově není moc velký, a tak je to pro nás stejně jako záchranná stanice pouze drahý koníček. Třeba se ale také jednou – jako stanice – alespoň sám uživí. 

Co se týká zájmu lidí o naše videa, tak nemohu objektivně posoudit. Moc to ani nesledujeme. Nám nejde ani tak o milion lajků, větší radost máme, když třeba učitelky pustí naše video dětem nebo někdo napíše, že se něco dozvěděl. To je pro nás větší odměna. 

Jak jsem zmiňovala na začátku, provozujete i oboru Žleby. Co tam mohou návštěvníci vidět? 

Hlavní lákadlo je pro lidi asi bílý jelen, který je velmi vzácný a pokud vím, tak v ČR jinde takto k vidění nejsou. Dále jsou to velmi akční letové ukázky dravců a sov, které se snažíme dělat trošku jinak, než se dělají běžně. No a určitě za zmínku stojí i lesní zvěř a vodní ptactvo – převážně naší přírody – jako třeba liška, veverka, divočáci, srny, čápi, divoké husy a další.

Pořádáte v oboře i nějaké víkendové programy pro veřejnost (samozřejmě za běžných okolností)? 

V oboře se v uvedené časy, které lze nalézt na webu oborazleby.cz, koná krmení jelenů a ukázka dravců. Pro jednotlivce kontaktní zážitky, pro děti tábory a spoustu různých mini programů na objednání.

Nejen, že se staráte o zvířata, ale pořádáte i vzdělávací programy pro děti, mohl byste nám je krátce představit?

Programy pro školy máme momentálně dva.

Jeden se realizuje u nás v oboře v květnu a v červnu. Děti se seznámí s prací záchranné stanice a při tom ukazujeme naše odchovaná nebo zachráněná mláďata, pokud jim to samozřejmě nějak nevadí. Děti si také vyzkouší lukostřelbu, dravce na vlastní ruce, nakrmíme přímo před nimi jeleny a pustíme dravce, aby je viděly v letu. Samozřejmě je celý program doprovázen výkladem a společnou komunikací. 

Druhý program se odehrává ve školách a školkách. Jmenuje se smysly zvířat a spolu s ochočenými zvířaty představujeme dětem zajímavé schopnosti zvířat a jejich život v přírodě kolem nás. 

Snažíme se, aby učení o zvířatech a přírodě bylo opravdu živé a děti vtáhlo. Probudilo v nich touhu je poznávat a respektovat, což třeba není zcela možné pouze pomocí učebnic a obrázků. Proto s sebou bereme živá zvířata a myslím, že se nám to i daří.

Ondřeji, zajímalo by mě, jak jste se vůbec dostal k této práci? Co Vás na ni baví? 

Ke všemu, co momentálně dělám, jsem se dostal díky Honzovi a zároveň jak se říká – jako slepý k houslím. Před více než 13 lety jsem přišel do obory jako uchazeč o letní brigádu u nějakých dravců. Co jsou dravci, jsem ale netušil. Jakožto budoucí programátor jsem se o přírodu nikdy moc nezajímal, ale rád zkouším nové věci a tohle bylo docela blízko domova. Samozřejmě jsem na začátku velký dojem neudělal a bylo s naprostým podivem, že mě tam k nějaké práci vůbec pustili. Asi tehdy neměli nikoho jiného. Ale mám tu vlastnost, že když něco dělám, chci to dělat pořádně. Chci se to všechno naučit a dravci mě začali fascinovat. Chtěl jsem poznat jejich myšlení, pronikat do záležitostí jejich výcviku. Spolu se mnou pak šla na brigádu i Lenka. Tehdy jsme spolu začínali chodit. Postupně jsme se vše společně učili, dělali vlastní rozhodnutí a přebírali více a více zodpovědnosti. Po 8 letech jsme měli s Lenkou v oboře svatbu a postupně založili neziskovku na podporu stanice, vymysleli a realizovali programy pro desetitisíce dětí, přijali tisíce zvířat z přírody a zapojili se do filmařského projektu NatureTV. Po 13 letech doufám, že stále nejsme na konci, a ještě toho hodně vymyslíme a zažijeme. Po dodělání vysoké školy jsem programování pověsil na hřebík úplně, ale přeci jen mi to vzdělání pomáhá při všem, co děláme, takže to nebylo zbytečné. A na tom, co všechno děláme mě baví právě ta různorodost a svoboda dělat to, co podle mě má smysl a neztrácet čas činnostmi, které mě nezajímají a nebaví. Jsem také vděčný svým rodičům, kteří mi umožnili takto přemýšlet a podporovali mě na škole. Takže jsem měl čas zjistit, co a jak vlastně chci v životě dělat.