Úno 3, 2024 | Zvířata
Imunitní systém netopýřích samiček dokáže efektivně bojovat s mykobakteriální infekcí, zvláště když jsou březí. Uvádí to studie vědců z Ústavu biologie obratlovců AV ČR (ÚBO) a Veterinární univerzity Brno (VETUNI). Tyto poznatky mohou být důležité pro ochranu ohrožených druhů netopýrů. Ze studie rovněž vyplývá, že netopýři mohou hrát důležitou roli při šíření patogenních netuberkulózních mykobakterií v životním prostředí.
Mykobakterie se hojně vyskytují v přirozených vodních ekosystémech, rozvodech pitné vody i půdě. Většina druhů nemá na zdraví zvířat a lidí vliv, některé však způsobují plicní onemocnění, kožní léze a záněty uzlin.
„Zatížení mykobakteriemi u samiček vždy prudce vzrostlo a následně okamžitě kleslo, jinými slovy, jakmile se zvýšilo infekční zatížení, imunitní systém samiček se zapnul a s infekcí si rychle poradil. Znamená to, že samice netopýra rezavého jsou schopny vyrovnat se s mykobakteriálním zatížením i v době energeticky náročné březosti a ani patogenní druhy jim nezpůsobí zdravotní potíže,“ uvedla vědkyně z Veterinární univerzity v Brně Kateřina Zukalová.
Studie zjistila, že množství a druhové složení netuberkulózních mykobakterií se v březosti netopýrů měnilo. „Nejvyšší prevalenci jsme zaznamenali krátce po probuzení z hibernace, tedy na začátku březosti, a také těsně před porodem. Právě krátce před porodem se častěji množily patogenní druhy těchto bakterií, konkrétně Mycobacterium avium hominisuis, jenž způsobuje potraty u prasnic,“ doplnila Zukalová.
Vědci si zjištění vysvětlují tím, že se během březosti vypínají a zapínají imunitní procesy stejně jako u těhotenství. „Potomek je vlastně cizí entita a tělo matky by se proti němu bránilo, proto mohou být imunitní reakce pozměněny. Případným dalším možným vysvětlením je, že vývoj plodu je pro samici energeticky velmi náročný a imunitní systém nestíhá,“ řekl vedoucí studie a ředitel ÚBO Jan Zukal.
Studii vědci prováděli na 22 březích samičkách netopýra rezatého. V pravidelných intervalech jim odebírali trus a zjišťovali přítomnost netuberkulózních mykobakterií pomocí moderních PCR metod a také přímou kultivací.
V minulé studii vědci odhalili, že netopýři plánují počet potomků obezřetně na základě tukových zásob samice. Nynější výsledky ukázaly, že samice netopýrů rezatých čekající dvojčata mají vyšší zatížení mykobakteriemi než samice, jež porodily mládě jedno.
„Důvodem je, že dvojčata jsou pro matku více energeticky náročná, mládě může dosáhnout až 30 procent váhy matky. Pro představu, jako by 60kilová žena porodila 18kilové dítě. Samice proto nemůže investovat tolik do imunity,“ uvedla Zukalová.
Autor: Ústav biologie obratlovců AV ČR
Úno 3, 2024 | Zvířata
Pracovníci Stanice Pavlov, která pečuje o handicapovaná zvířata, vrátili do volné přírody asi ročního orla mořského. Dopoledne ho vypustili na poli nedaleko Horní Cerekve na Pelhřimovsku, kde se vyhublé mládě neschopné lovit v létě minulého roku našlo. Několik příštích let ho budou moci sledovat pomocí vysílačky, kterou má na zádech. Orel mořský je kriticky ohrožený druh, na Vysočině nyní hnízdí 13 párů, řekl ředitel stanice Zbyšek Karafiát.
Jeden pár se uhnízdil i u Horní Cerekve. Jeho mládě našli loni v červenci chlapci, kteří se šli koupat. Mysleli si, že našli káně. Donesli ho na obecní úřad, kde ho v místní knihovně uložili do truhly. „Když jsme pro káně přijeli, až na místě jsme zjistili, že se jedná o trochu většího dravce,“ řekl Karafiát. Veterináři díky rentgenovým snímkům zjistili, že orel má plísňové onemocnění vzdušných vaků, kvůli kterému nedokázal udýchat lov kořisti, proto hladověl.
Komplikovanou léčbu znesnadňovalo i to, že zvíře mělo navíc zlomenou nohu. Náklady na léčbu odhadl Karafiát na několik desítek tisíc korun.
Součástí rekonvalescence orla, který byl kroužkovaný už na hnízdě, byl i pobyt ve velké voliéře, kde se mimo jiné potvrdilo, že dokáže lovit. S vypuštěním do přírody záchranáři čekali kvůli počasí, původně bylo naplánované na prosinec. Bylo ale důležité, aby nebyly silné mrazy a zamrzlé rybníky.
Vysílačka, se kterou odletěl, bude pracovníky stanice průběžně informovat o tom, kde se orel nachází. Měli by ho tak najít v případě, že bude zesláblý. Vysílačka se nabíjí pomocí solárního článku, fungovat by měla několik let. Obdobnou životnost mají také pásky, které ji drží na orlovi. Po několika letech se rozpadnou a zvíře vysílačku ztratí. Bude to zřejmě dřív, než dospěje. „Nás bude samozřejmě zajímat mimo to, v jaké je orel kondici a jak se dokázal uplatnit v přírodě, i to, jestli se bude pohybovat v okrsku třeba České republiky, nebo jestli poletí někam do zahraničí. A jestli se bude vracet k nám,“ řekl Karafiát.
Orli mají většinou jedno až dvě mláďata, dospívají jako pětiletí. Ve volné přírodě mohou žít okolo 30 let, v zajetí při vhodné péči i déle.
V přírodě nemají orli přirozeného nepřítele, nejvíc je ohrožuje člověk. „Každoročně se řeší otravy, zejména právě u orlů mořských. Jsou mrchožrouti, vyhledávají uhynulou kořist. A když je na zemi otrávená kořist, tak se orel dokáže taky otrávit. V letošním roce už jsme řešili dva takové případy,“ řekl Karafiát.
Stanice v Pavlově funguje přes 30 let. Obecně prospěšná společnost působí v celém kraji, pořádá také různé akce a prohlídky pro školy a veřejnost. Zaměstnává i lidi se zdravotním znevýhodněním. Loni přijala rekordní počet zvířat. Bylo jich 1291, o 127 víc než v roce 2022, nejčastěji to byli zranění a nemocní ptáci. Téměř polovinu živočichů, o které v Pavlově pečovali, tvořila mláďata. Mezi zvířaty, o které se ošetřovatelé stanice starali, byly i kriticky ohrožené druhy. Kromě orla mořského i netopýr černý a také silně ohrožené druhy, mezi které patří dudek chocholatý, ledňáček říční nebo kulíšek nejmenší.
Autor: Stanice Pavlov
Led 27, 2024 | Zvířata
Klíčový dokument, který pomůže výrazně zlepšit ochranu přírody v České republice, certifikovalo ministerstvo životného prostředí. Aktualizovaná Metodika přirozené pastvy velkých býložravců poskytuje návod k přírodě blízké a finančně efektivní ochraně velkých krajinných celků.
„Velcí býložravci byly po stovky tisíc let součástí naší přírody. Jejich vyhubení člověkem v posledních staletích vytvořilo v krajině nepřirozený stav, který vedl k oslabení nebo zhroucení celé řady přírodních procesů. Velcí kopytníci totiž nebyli pouze jednou z mnoha skupin organismů, které se v přírodě vyskytovaly. Byli to takzvaní ekosystémoví inženýři, kteří naši přírodu zásadním způsobem ovlivňovali a spoluutvářeli,“ vysvětlil Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky.
Právě obnova přírodních procesů činností velkých býložravců je důležitou součástí dvou hlavních výhod přirozené pastvy velkých býložravců: pomáhá s rychlou obnovou a dlouhodobým udržováním biologické rozmanitosti, navíc s výrazně nižšími náklady než jiné způsoby managementu krajiny. „Proto je přirozená pastva vhodná k péči o velké krajinné celky o desítkách, spíše však stovkách či tisících hektarů,“ zdůraznil Miloslav Jirků.
Více než třísetstránková publikace s názvem „Přirozená pastva velkých býložravců: Metodika přírodě blízkého a dlouhodobě udržitelného managementu“, kterou Ministerstvo životního prostředí ČR certifikovalo a zveřejnilo na svých webových stránkách, by se tak měla stát novou biblí českých ochránců přírody. „Ani ochraně přírody se nevyhnou úspory finančních prostředků v důsledku ekonomické krize posledních let. Bez přirozené pastvy velkých býložravců, která je nízkonákladovým řešením, nebude možné péči o rozsáhlé krajinné celky zajistit,“ doplnil Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.
Oproti prvnímu vydání z roku 2015 zahrnuje nová publikace deset let praktických zkušeností z fungování rezervace velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice a z další více než desítky lokalit v celém Česku, kde se přirozená pastva velkých kopytníků prosadila. Aktualizované vydání nejen zpřesňuje některé praktické stránky tohoto způsobu ochrany přírody, ale mělo by především zajistit bezpečnější a stabilnější prostředí pro rezervace velkých kopytníků v České republice. „První roky praxe ukázaly, že chybné uchopení tohoto konceptu ze strany jednotlivých úředníků může tento způsob ochrany přírody výrazně prodražit nebo dokonce téměř znemožnit. Právě proto metodika označuje některé dosavadní úřední postupy jako nežádoucí a dokládá, že vedou ke zvyšování nákladů a poklesu biologické rozmanitosti přírodně cenných území. Metodika by se tak měla stát také nástrojem pro všechny úřady a úředníky ochrany přírody, kteří budou s přirozenou pastvou velkých kopytníků pracovat,“ zmínil Dalibor Dostál.
Mezi nežádoucí postupy metodika zařazuje především vytváření takzvaných nepasených zón v rámci rezervací velkých kopytníků. Vědecké výzkumy totiž prokázaly, že namísto záchrany vzácných druhů v nich dochází k přesnému opaku, tedy výraznému úbytku ohrožených organizmů vlivem pokračujícího zarůstání. Jakkoliv mohou mít nepasené zóny smysl na malých lokalitách, na rozsáhlých pastvinách nemají pozitivní vliv, a navíc výrazně zvyšují provozní náklady. Dalším nežádoucím postupem je kosení takzvaných nedopasků. U celoroční pastvy jsou nedopasky důležitým přírodním fenoménem. Jsou nezbytnými zdroji zimní pastvy a zároveň nenahraditelnými zimovišti a úkryty řady organizmů. Odstraňování nedopasků na celoročních pastvinách je tak v přímém rozporu s udržitelným přístupem k péči o krajinu i s podporou biodiverzity. Kosení zároveň ohrožuje některé pozdně plodící vzácné rostliny vázané na pastevní ekosystémy.
Metodika také vyvrací jeden z mýtů české ochrany přírody, tedy že přirozenou pastvu velkých býložravců je třeba doplňovat dalšími typy managementů, jako jsou pojezdy těžké techniky nebo pastva hospodářských zvířat. „Pastva velkých kopytníků bývá někdy mylně považována za jeden typ managementu, který je potřeba doplňovat dalšími, technickými opatřeními. Ve skutečnosti činnost velkých kopytníků zahrnuje nejen plošné odstraňování nadbytečné bylinné biomasy včetně stařiny, ale také časoprostorově pestrou škálu žádoucích disturbancí. Disturbance, tedy různě intenzivní narušování vegetace a půdy významně podporují biodiverzitu V podání velkých kopytníků jsou disturbance velmi různorodé. Jde například o ekologicky velmi důležité narušování travního drnu prachovými koupelemi, vyšlapáváním stezek, vytvářením minerálních lizů, či plošným sešlapem v místech jejich častého pohybu. Činnost velkých kopytníků rovněž dlouhodobě udržuje ekologicky funkční periodické tůně, tedy biotop, který byl donedávna mylně považován za zcela závislý na činnosti těžké techniky. Velcí kopytníci rovněž dlouhodobým okusem a olamováním větví dřevin vytvářejí zdroje mrtvého dřeva či specifické hnízdní mikrobiotopy pro některé druhy ptáků. V neposlední řadě jsou velcí kopytníci důležitými šiřiteli semen rostlin a zajišťují distribuci živin v ekosystému,“ vypočítal Miloslav Jirků některé přínosy.
Přirozená pastva je tak komplexním typem managementu. „Prakticky jediné doplňkové zásahy jsou třeba na odstraňování negativních vlivů lidské činnosti v krajině. Prvním je eliminace invazních druhů zavlečených člověkem a druhým odstraňování křovin, jež představuje celosvětový problém související se změnami klimatu a zvýšenému spadu dusíkatých látek z dopravy, průmyslu a energetiky,“ shrnul Dalibor Dostál. Třetí oblastí je odstraňování černých skládek a zbytků staveb, které se však řeší jen v prvních letech po vzniku pastevních rezervací a týká se primárně bývalých vojenských prostorů.
Certifikovaná metodika je k dispozici na stránkách ministerstva životního prostředí, ke stažení je také na webu ochranářské společnosti Česká krajina v sekci Publikace.
Certifikovaný dokument navazuje na první verzi metodiky, která vyšla v roce 2015 pod názvem „Alternativní management ekosystémů – Metodika zavedení chovu býložravých savců jako alternativního managementu vybraných lokalit“. Její druhé vydání shrnuje vědecká východiska pro používání velkých kopytníků v ochraně přírody, pravidla dobré praxe přirozené pastvy a návody na její technické zajištění, i praktické poznatky o vlivu na různé typy přírodních stanovišť.
„Ministerstvu životního prostředí patří velké poděkování za dlouhodobou podporu přirozené pastvy velkých kopytníků i certifikaci druhého vydání metodiky, které by mělo pro tento typ ochrany přírody vytvořit dlouhodobě bezpečné a stabilní prostředí, bez kterého se neobejde,“ ocenil přístup resortu Dalibor Dostál. Poděkoval také všem spoluautorům metodiky, včetně dlouhodobých fotografů milovické rezervace, kterými jsou Michal Köpping a Vojtěch Lukáš, i vlastníkům pozemků, kteří pro současné rezervace velkých kopytníků poskytli potřebné plochy, a institucím i dárcům, kteří financovali jejich vznik a rozvoj.
Metodika upozorňuje také na to, že se pastva velkých kopytníků nesnaží vytlačit z ochrany přírody jiné typy managementu, jako je kosení, pastva hospodářských zvířat a podobně. Zatímco pastva velkých býložravců výborně funguje na velkých plochách, různé nástroje aktivního managementu budou vždy nezbytné v maloplošných lokalitách o rozloze několika hektarů. Právě úspora díky pastvě velkých kopytníků na rozsáhlých územích může přinést více peněz pro aktivní management malých lokalit. „Oba typy managementu si tak nekonkurují, ale velmi vhodně se doplňují,“ uzavřel Dalibor Dostál.
Na projekt rezervace velkých kopytníků v Milovicích může veřejnost přispět prostřednictvím portálu darujme.cz/krajina .
Autor: Akademie věd České republiky
Led 27, 2024 | Zvířata
Rostoucí populace vlka na Šumavě by mohla mít vliv na obnovu lesa, a to díky dopadu výskytu těchto šelem na pohyb a počet jelenů, srnců a prasat. Zda to tak je, nyní zkoumají vědci, uvedla mluvčí České zemědělské univerzity (ČZU) v Praze Karla Mráčková. Vědci sledují pohyb zvířat pomocí GPS obojků, jejich počet prostřednictvím fotopastí a také třeba analyzují trus vlků. Na výzkumu se podílí také správy českého Národního parku Šumava a německého Národního parku Bavorský les.
Projekt má trvat tři roky. Ukázat by měl, jak se chovají jeleni, srnci a divoká prasata v oblasti, kde se pohybují vlci. Na Šumavě teď podle správy parku žijí vlci trvale v šesti teritoriích. „Populace tohoto vrcholového predátora na Šumavě postupně stále roste,“ sdělil Jan Mokrý ze zoologického oddělení správy šumavského parku. Návrat vlka do přírody je podle vědců dobře zdokumentovaný. „Postrádáme ale vědecká data o ekologickém vlivu vlků na přírodu, která je dnes pod silným tlakem vysokých stavů populací srnce obecného a jelena evropského,“ uvedl hlavní řešitel projektu Aleš Vorel z Fakulty životního prostředí ČZU.
Odborníci budou v projektu jednak sledovat pohyb vlků i jejich možné kořisti. Už v minulosti dostali na Šumavě čtyři vlci speciální obojky pro sledování jejich polohy pomocí systému GPS. Během nového projektu dostali v parku obojek další tři vlci a vědci budou v obojkování pokračovat. Obojky chtějí dát i jelenům. „O jelenech v této oblasti máme k dispozici GPS data z posledních 20 let. Můžeme tedy i pomocí této metody vyvodit závěry o případných změnách v chování jelenů v důsledku návratu vrcholového predátora,“ doplnil odborný garant projektu ze správy Národního parku Šumava Tomáš Peterka.
Ke sledování rozmístění a počtu zvířat – hlavně u jelenů, srnců a prasat – pomáhají také fotopasti, které automaticky pořídí snímek při zaznamenání pohybu. „Výsledky porovnáváme s údaji z předchozích let, a můžeme tak zjistit, zda návrat vlků přispívá ke snižování populace jelení zvěře,“ sdělil Peterka. Výzkum má mimo jiné ukázat, zda se prostě jeleni vyskytují hlavně v oblastech s kvalitní potravou, nebo zda jsou kvůli návratu vlků opatrnější. Zároveň vědci mohou z trusu vlků zjistit vztahy mezi jednotlivými smečkami vlků a složení jejich potravy.
Kromě sledování zvířat prověří odborníci vývoj obnovy lesa. Výsledky výzkumu pak podle univerzity poslouží jako základ pro společnou managementovou strategii obou parků, na české i bavorské straně.
V některých částech Česka si chovatelé hospodářských zvířat stěžují na útoky vlků. Stát v roce 2022 vyplatil na kompenzacích za škody způsobené vlky zhruba 9,7 milionu korun, uvedl loni na konferenci mysliveckých organizací Miloš Ježek z Fakulty lesnické a dřevařské ČZU. Počet útoků na hospodářská zvířata vzrostl z asi 300 v roce 2018 na téměř 700 v roce 2022, nejčastěji šlo o ovce. Debatuje se o umožnění odstřelu vlků. Královéhradecký krajský úřad loni jako první v Česku vydal výjimku na lov problémových jedinců vlka obecného.
Autor: Česká zemědělská univerzita v Praze
Led 27, 2024 | Zvířata
Mezinárodnímu vědeckému týmu BioRescue, který se před vyhynutím snaží zachránit nosorožce bílého severního, se poprvé podařilo úspěšně vložit embryo do těla nosorožčí samice. Metodu, která vychází z lidské asistované reprodukce, odborníci vyzkoušeli s embryem nosorožce bílého jižního. Březí samice ale později uhynula na infekci související se záplavami, uvedli vědci na dnešní tiskové konferenci v Berlíně. Na světě žijí již jen dvě samice nosorožce bílého severního, a to Fatu a Nájin narozené ve Dvoře Králové.
Šéf projektu BioRescue Thomas Hildebrandt věří, že první mládě nosorožce bílého severního by se mohlo narodit za dva až tři roky. Narození takřka vyhynulého zvířete očekává do tří let také vedoucí mezinárodních projektů ZOO Dvůr Králové Jan Stejskal. „To je optimistický odhad,“ řekl.
„Trvalo mnoho let, než se nám to podařilo. Jsme nadšení, že teď máme důkaz, že tento přístup funguje. Je pro nás hořké, že tento milník byl potvrzen za tragických okolností, při nichž došlo k úhynu náhradní matky a mláděte. Jsem si ale jistý, že tento úspěšný krok je obratem ve snahách o záchranu severních bílých nosorožců a středoafrických ekosystémů,“ řekl Hildebrandt o přenosu embryí. Tato technika dobře funguje u lidí a také u domestikovaných zvířat, v případě dvoutunových nosorožců byla ale zcela neprobádaná.
Hildebrandt řekl, že úspěch přišel v pravý čas, protože vědci spěchají, aby se se mládě nosorožce bílého severního narodilo brzy. „Chtěli bychom, aby mláďata ještě žila společně s Nájin a Fatu, aby se naučila sociálnímu chování svého druhu. Přestože embrya mohou být uchovávána v tekutém dusíku po velmi dlouhou dobu, spěcháme, abychom přivedli na svět mládě severního bílého nosorožce – po tomto prvním úspěšném embryotransferu se to může stát realitou za dva až tři roky,“ dodal.
Podle ředitele královédvorské zoo Přemysla Rabase mají vědci naplnění projektu na dosah. „Ušli jsme za posledních pár let velký kus cesty a učinili řadu významných kroků. Naučit se odebírat vajíčka nosorožce, převážet je z Afriky do Evropy, oplodnit uchovaným spermatem a také zamrazit. Nyní se podařilo úspěšně vložit do náhradní matky snadněji dostupné embryo příbuzného jižního bílého nosorožce. Je to skutečně předposlední krok. Zbývá nám totéž dokázat s embryem severního nosorožce,“ uvedl.
Zoo ve Dvoře Králové, jak Rabas připomenul, je jediné místo na světě, kde se v minulosti podařilo přirozeně rozmnožit nosorožce bílého severního. „Také díky tomu a především díky ohromnému úsilí mezinárodního týmu odborníků se nyní může s pomocí asistované reprodukce podařit zachránit fakticky vyhubený druh,“ dodal Rabas.
Fatu a Nájin, poslední dva známí zástupci nosorožce bílého severního, žijí v keňské rezervaci Ol Pejeta. Právě zde vědci provedli loni 24. září průlomový zákrok, kdy vložili dvě embrya do těla Curry, samice nosorožce bílého jižního. Embrya odborníci vytvořili spojením vajíčka a spermie v italské laboratoři Avantea v Cremoně.
Od září do listopadu byla Curra nepřetržitě sledována. Samec nosorožce bílého jižního Ouwan, který je sterilní a který vědcům svým zájmem o samici sloužil jako indikátor ideálního času pro přenos embrya, se samici skutečně přestal věnovat. To byla první známka možné úspěšné březosti.
Naplánovanému vyšetření na konci listopadu se ale Curra nedožila, protože uhynula. Oblast Ol Pejety zasáhly extrémní deště, které podle vědců pravděpodobně souvisí se změnami klimatu. Voda zaplavila část výběhu, což přispělo k rozšíření bakteriové infekce. Na bakteriovou infekci uhynul i Ouwan.
V Currině děloze vědci zjistili 6,4 centimetru velký plod samčího pohlaví. Rozbor DNA v Berlíně na počátku ledna potvrdil, že plod pocházel z embrya, které vědci do těla samice vložili.
BioRescue nyní hledá nového takzvaného indikativního samce, který bude schopen určit vhodný okamžik, ve kterém je náhradní matka nejlépe schopná přijmout vkládané embryo. Tým také hledá další náhradní matku, která doplní již vybrané samice. Tyto kroky zaberou mnoho měsíců a až po nich bude následovat přenos embrya severního bílého nosorožce. Plod odnosí samice nosorožce bílého jižního, protože Fatu ani Nájin toho již nejsou schopné.
Autor: ZOO Dvůr Králové nad Labem
