Led 24, 2022 | Mohlo by zajímat, Neživá příroda, geologie
Vědcům se podařilo popsat podobu prvního brouka, jehož desítky milionů let staré fosilie našli badatelé v jantaru u města Ajka v západní části Maďarska. Jeho podobu experti z mezinárodního týmu vědců, jehož součástí byl Robin Kundrata z katedry zoologie olomoucké přírodovědecké fakulty, zrekonstruovali za pomoci moderní výpočetní tomografie. Zařadili jej mezi kovaříky. O úspěchu badatelů, který významně přispěl k poznání druhohorní fauny střední Evropy.
morfologii přibližně pět milimetrů dlouhého fragmentu brouka z čeledi kovaříkovitých zkoumal mezinárodní tým složený z odborníků z Maďarska, České republiky a Ruska. Tamnímu jantaru se podle místa výskytu říká ajkait. „Náš objev přináší několik prvenství. Nejen že se jedná o vůbec prvního brouka popsaného z ajkaitu, ale také o prvního popsaného fosilního brouka z území dnešního Maďarska a zároveň o prvního popsaného druhohorního kovaříka z pevninské Evropy,“ uvedl Kundrata, který se výzkumem kovaříkovitých brouků zabývá.
Brouk se v jantaru nezachoval celý, vědci jej ale i přesto pomocí dostupných informací, které získali na základě úspěšné rekonstrukce jeho morfologie, dokázali systematicky zařadit. Jelikož šlo o zcela nový rod a druh, dostal jméno Ajkaelater merkli. Jméno bylo zvoleno na počest města Ajka i bývalého dlouholetého kurátora Maďarského přírodovědného muzea Dr. Ottó Merkla, který nečekaně zemřel na začátku roku 2021.
Vědci se domnívají, že Ajkaelater merkli byl, stejně jako jeho předpokládaní dnešní příbuzní, svým vývojem vázaný na dřevo. Tato teorie podporuje představu zalesněného a víceméně bažinného ekosystému, který se v období pozdní křídy v okolí dnešního města Ajka podle dostupných důkazů vyskytoval, doplnili zástupci univerzity.
Druhohorní jantar, tedy fosilizovaná pryskyřice, se nachází v nalezištích po celém světě. Pouze několik lokalit, například v Myanmaru, Libanonu, Španělsku či Francii, je však známo tím, že obsahuje větší množství fosilií uložených v jantaru. V Maďarsku se druhohorní jantar vyskytuje zejména v oblasti bývalé těžby hnědého uhlí v okolí města Ajka v západní části země. Jeho stáří se odhaduje na přibližně 85 milionů let, jde tedy o období života dinosaurů.
Podobný úspěch vědci oznámili také před rokem, kdy se jim podařilo zrekonstruovat podobu brouků, jejichž 99 milionů let staré fosilie nalezli badatelé v barmském jantaru. Mezinárodní tým pod vedením Davida Perise z Bonnské univerzity a Robina Kundraty z katedry zoologie olomoucké přírodovědecké fakulty zjistil detailní morfologii těchto brouků rovněž pomocí moderní výpočetní tomografie a zařadil je do příbuzenství kovaříků.
Autor: Univerzita Pardubice
Zdroj: ČTK
Říj 22, 2021 | Mohlo by zajímat, Neživá příroda, geologie
Národní geopark Barrandien přichystal na závěr října pro své partnerské geoškoly pestrý program. „Připravené akce obohatily nabídku geoškol, která byla díky koronavirovým opatřením v loňském školním roce ochuzena,“ uvedl Luboš Gardoň, ředitel geoparku Barrandien.
50 žáků příbramské ZŠ Bratří Čapků navštívilo nově otevřené Dinosauria Museum Prague, které je partnerem geoparku. Zde je přivítal průvodce, paleontolog Štěpán Pícha a také známý paleoartista Jan Sovák. Děti měly možnost vidět nově otevřené expozice s originály koster pěti dinosaurů. Dozvěděly se o vzniku fosilií a spoustu dalších zajímavostí ze života v druhohorách. „Projekt geoškol je vítaným zpestřením a přínosem pro výuku geologie, která jinak bývá neoblíbeným předmětem,“ říká Alena Mašiková, ředitelka ZŠ Bratří Čapků.
Dvě třídy ze ZŠ Školní, Příbram se v rámci komentované prohlídky výstavy Příběh života v Domě NATURA seznámily s vývojem života na Zemi. Na jedinečných ilustracích Jana Sováka děti viděly původní obyvatele prvohorních moří, která se rozlévala na území Příbramska a Brd. Na závěr si mohly odnést i jejich čokoládové odlitky.
Další aktivitou byla geovycházka na paleontologické naleziště v Rejkovicích pod vedením geologa Štěpána Raka. Přímo v terénu žáci objevovali trilobity, kteří jsou důkazem původních prvohorních moří. Nalezené fosilie jim poslouží v další výuce v rámci projektu geoškol.
Národní geopark Barrandien připravuje nové zajímavé nápady pro výuku v příštím pololetí. Aktuální nabídku geovycházek pro školy i celou rodinu najdete na webových stránkách www.geoparkbarrandien.cz.
Autor: L. Gardoň (geopark Barrandien)
Zdroj: MVDr. Luboš Gardoň, Národní geopark Barrandien org. složka Ekologického centra Orlov o.p.s., mail: gardon@eco-centrum.cz
Zář 7, 2021 | Neživá příroda, geologie
Povrch Sněžky je v neustálém pohybu. V důsledku mrazivého a větrného klimatu tam postupně vznikly mrazem tříděné půdy, zatímco kamenné mnohoúhelníky a brázdy, kryoplanační terasy či rozsáhlá kamenná moře jsou pozůstatky dob ledových, které Sněžku formovaly. Přírodní prostředí je na Sněžce (1603 m n.m.) nenahraditelné, řekl mluvčí Správy Krkonošského národního parku (KRNAP) Radek Drahný. Podle něj je proto nutné přísně chránit nejen tamní rostliny a živočichy, ale také geologické jevy.
Je první zářijový pátek roku 2021, polojasno a na vrchol Sněžky proudí davy lidí. Několik metrů od ochrannými sítěmi vymezené turistické cesty je kamenné moře. Nikdo mu nevěnuje pozornost. Při bližším pohledu jsou přitom patrné nepravidelné kruhy a mnohoúhelníky vyskládané z kamenů. Podle něj to není dílo lidí, ale přírody, která si na Sněžce pohrává s kameny velmi pomalu.
„Sněžka není jen kupa kamení, jak si někteří myslí. Kameny se působením mrazu, vody, slunce neustále hýbají a přetvářejí povrch Sněžky do mrazových půd, teras a kamenných polygonů. Předmětem ochrany tady proto není jen fauna a flóra,“ řekl Drahný.
Některé kameny leží naplocho, jiné stojí téměř na výšku. O tom, že se pohybují bez zásahu člověka svědčí podle něj to, že na straně obrácené do atmosféry jsou porostlé lišejníky. Je to prý důkaz toho, že proměna povrchu Sněžky probíhá dlouhodobě, tedy pro lidi téměř nepostřehnutelně.
„Tyto kamenné mnohoúhelníky, takzvané polygony, vznikají působením mrazu, kdy přes noc voda zmrzne, zvětší svůj objem a pohne o malý kousek kamenem. Přes den led roztaje a další noc tento proces pokračuje. Tak to jde den za dnem. Mráz, led potom s kameny neustále hýbá, dochází k jejich vyzdvihování, přemisťováním, pádům a vytvářením těchto útvarů,“ řekl Drahný.
Neukáznění lidé v minulosti do těchto procesů trvajících desítky tisíc let zasahovali. Národní park proto už druhým rokem před letní sezonou rozmísťuje na vrcholu Sněžky metr vysokou ochrannou síť, která odděluje návštěvnický prostor na Sněžce od míst, kde nemají turisté co dělat. Rozšiřuje tak úseky řetězových zábran na nejvyšší české hoře. Příští rok chce Správa KRNAP na Sněžce stávající dřevěné sloupky s řetězovými zábranami nahradit nerezovými, stejně jako je tomu již nyní na polské straně vrcholu nebo podél turistické cesty od Růžové hory.
„V minulosti jsme se setkali s případy, že lidé skládali z kamenů pyramidy, takzvané mužíky. Lidem se zdá, že pracují s kamenem a nemohou nic špatného udělat, ale to je velký omyl. Svojí nevědomostí zastaví, zničí geologický proces trvající tisíce let,“ řekl Drahný.
Návštěvnost Sněžky je zejména v letních měsících extrémní, denně se počítá na 8000 až 9000 pěších návštěvníků, a to z české i polské strany hor. K tomu je třeba připočíst limitovanou kapacitu kabinové lanové dráhy zhruba 2400 lidí denně, která vede z české strany na vrchol.
Sněžka nemá podle zástupců Správy KRNAP ve středoevropském prostoru obdoby. Má tvar trojbokého jehlanu, který ční nad krkonošské hřebeny volně do atmosféry a je pro středoevropské horstvo vzácný. Proto je klima navzdory nevelké nadmořské výšce arktické a velehorské, často ani neodráží celkový ráz počasí v Krkonoších.
„Odborníci takový typ hory nazývají karlingem nebo také matterhornem, podle názvu alpské hory. Díky drsnému klimatu se na Sněžce vyskytují druhy, které nikde jinde v republice nenajdete a jsou typické pro mnohem severnější oblasti,“ řekl Drahný.
Roste tam řada vzácných druhů rostlin charakteristických pro severskou tundru a alpínské trávníky. Některé z nich nikde jinde na světě nejsou. Na Sněžce se vyskytuje například rozrazil chudobkovitý, pampeliška krkonošská nebo jestřábník severský. Na skalách hnízdí pěvuška podhorní či linduška horská a kamenné sutě jsou domovem vzácných lišejníků rodů vousatec, pukléřka či šídlovec.
Autor a zdroj: ČTK
Srp 20, 2021 | Neživá příroda, geologie
Archeologové Západočeské univerzity v Plzni (ZČU) objevili nedaleko hory Říp unikátní pravěkou mohylu s pohřbem dítěte. Jde o takzvanou dlouhou mohylu, která patří k nejstarším v Evropě. Dosavadními výzkumy u Dušníků poblíž Řípu odhalili zachovalý mohylový násep pohřebního monumentu, a především hrobovou komoru se zachovalou výdřevou, pohřbem dítěte a artefakty z doby asi 3800 let př. n. l. Takový nález zatím nemá v Čechách obdoby, řekl mluvčí ZČU Pavel Korelus.
Archeologové Západočeské univerzity v Plzni (ZČU) objevili nedaleko hory Říp unikátní pravěkou mohylu s pohřbem dítěte. Jde o takzvanou dlouhou mohylu, která patří k nejstarším v Evropě. Dosavadními výzkumy u Dušníků poblíž Řípu odhalili zachovalý mohylový násep pohřebního monumentu, a především hrobovou komoru se zachovalou výdřevou, pohřbem dítěte a artefakty z doby asi 3800 let př. n. l. Takový nález zatím nemá v Čechách obdoby, řekl mluvčí ZČU Pavel Korelus.
„Mohyla v Dušníkách představuje nejlépe zachovalý pohřební monument tohoto typu v Čechách. Náš výzkum odhalil mohutnou hrobovou jámu, ve které se unikátně dochovaly zbytky dřevěné konstrukce. Podobnou situaci z tohoto období na našem území neznáme,“ uvedl vedoucí výzkumu Petr Krištuf z katedry archeologie Fakulty filozofické ZČU.
Archeologové provádějí výzkum ve spolupráci s Centrem pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Českou zemědělskou univerzitou. Školy spojuje projekt Eneolitické dlouhé mohyly v Čechách a rekonstrukce rituální krajiny pod Řípem. Práce začaly letos na jaře leteckým snímkováním, půdní sondáží a geofyzikálním průzkumem. Ukázalo se, že mohyla je asi 86 metrů dlouhá a 26 metrů široká, delší osou orientovaná ve směru východ – západ, přičemž směrem k západu se zužuje na 17 metrů, řekl mluvčí.
„Jarními nedestruktivními výzkumy jsme si udělali představu o podobě mohyly. Podařilo se nám zjistit pravděpodobnou pozici pohřební komory a zachytit asi metr vysoký mohylový násep. Takto vysoké mohylové náspy z doby kamenné se v Čechách nedochovávají. Většina mohyl tohoto období totiž ležela v dlouhodobě zemědělsky využívaných oblastech a jejich náspy byly dávno rozorány nebo záměrně rozebrány,“ uvedl Krištuf.
Archeologický odkryv vybraných částí mohyly začal 7. srpna a podílí se na něm také studenti. „Výzkum ukázal, že mohyla byla vystavěna nad hrobem dítěte. To bylo uloženo ve skrčené poloze na boku v mohutné, asi metr hluboké hrobové jámě, která měla vnitřní dřevěnou konstrukci. Samotná mohyla pak byla pravděpodobně několikrát upravována a sloužila jako rituální místo po staletí,“ dodal Krištuf. O tom svědčí nálezy stovek fragmentů keramických nádob před východním průčelím mohyly, které pocházejí z nádob se zatím neznámým obsahem.
Výzkum mohyly využívá poznatků a metod různých oborů. Kromě archeologie především analýzy chemického složení mohylového náspu, ale též pravěkých půd pohřbených pod ním. Následovat budou další environmentální analýzy, které archeologům pomohou odhalit způsob stavby mohyly, její přesnou dataci a informace o pohřbeném dítěti. S výsledky výzkumu se 24. srpna seznámí také veřejnost na letošním ročníku Archeologického léta.
Autor: ZČU Plzeň
Zdroj: ČTK
Srp 18, 2021 | Neživá příroda, geologie
V přírodní rezervaci Šibeničník na Pálavě objevil botanik rostlinu, která byla naposledy spatřena před 20 lety a odborníci ji považovali za vyhynulou. Kokotice žlutavá byla navíc známá jen z Pouzdřanské stepi na Břeclavsku. Je nejcennější z pěti druhů kokotic, které rostou v české přírodě. V chráněné krajinné oblasti Pálava tak není jen nově zjištěným druhem, ale zároveň je jedním z nejvzácnějších druhů. Na svém webu o tom informovala správa CHKO. Na objev dnes upozornil zpravodajský portál iDnes.cz.
Kokotice žlutavá je parazit, svými niťovitými lodyhami ovíjí hostitelské rostliny a pomocí takzvaných haustorií čerpá z jejich buněk vodu, cukry a další výživné látky pro vlastní růst. „Díky stabilnímu přísunu živin ze svého hostitele se kokotice nemusí obtěžovat s tvorbou listů nebo kořenů a může veškerou získanou energii soustředit na tvorbu květů. Ty jsou sice velmi drobné, uspořádané do klubíčkovitých květenství však tvoří dostatečně nápadný objekt pro opylovače, jimiž bývají nejrůznější zástupci hmyzu, včetně mravenců a menších druhů brouků,“ uvedli odborníci.
Pokud se však kokotici záhy po vyklíčení nepodaří napojit na vhodného hostitele, klíčící rostlinka spotřebuje všechny živiny uložené v semeni a zahyne. Rostlina je jednoletka, a tak musí stihnou za sezonu vyprodukovat dostatek semen, aby si zajistila, že alespoň mizivé procento z nich úspěšně zvládne celý proces vyklíčení a obsazení hostitele.
Kokotici žlutavou znali odborníci dosud jen z teplomilných trávníků Pouzdřanské stepi, kde však byla naposledy spatřená koncem minulého století a v posledních letech byla v Česku považovaná za vyhynulou. Její objev jižně od Mikulova byl pro botaniky velkým překvapením.
Autor: ČTK
Zdroj: ČTK
